Historie


 

   Boleslawiec (před válkou německý Bunzlau) je malebné polské městečko položené na řece Bobr v Dolnoslezském vojvodství. Je již po několik století známé jako důležité centrum výroby keramiky. Stalo se jím díky ložiskům unikátního jílu, ze kterého se vyrábí žáruvzdorné a neprosáklivé nádoby. Nacházejí se zde také hlíny, které se požívají ke glazování, především pro lesklé hnědé glazury.

 

  Nejstarší zmínka o hrnčíři z Boleslawce se nachází v knihách města Svídnice z roku 1380. Nejstarší zachovalou nádobou je pak láhev z roku 1640.


 

Ve druhé polovině 17. století se objevuje, pro Boleslawiec charakteristický, nový typ lahví a džbánů tvarem připomínajícím meloun, zdobený žebrováním a pokrytý přírodní hladkou a pololesklou, hnědou nebo zelenou sklovinou z místní hlinky. Mimochodem tento tvar typický pro Boleslawiec ( Bunzalu ), dal vzniknout českým slovům buclák, buclatý.

 

 

 

Ve druhé polovině 18. století se džbány s hnědou glazurou začínají zdobit motivy z bílé neglazované hlíny. Tyto džbány mívají cínový poklop a jsou často opatřeny daty nebo iniciálami. Vedle džbánů na víno a pivo se stále častěji objevují konvice na čaj nebo kávu, hrnky, šálky, dózy a kalamáře.

 

 

 

 

Velké změny ve výrobě zavedl na počátku 19. století Jan Gotlieb Altmann. Jednalo se především o používání zdravotně nezávadných glazur (na bázi živce) pro pokrývání vnitřků nádob namísto dosud používaných olovnatých. Také jako první použil pro výrobu nádob bílou hlínu, která se do té doby užívala jen pro zdobení hnědých glazur. Vytvořil spoustu klasických forem, nově začal zdobit zlatem a kobaltem. Jeho práce byla na londýnské světové výstavě r. 1844 oceněna zlatou medaili.

Ve druhé polovině 19. století je už bílá hlína k výrobě nádob bězně používána. Aby lépe obstála v konkurenci s porcelánem, který byl v Evropě stále populárnější, začíná se boleslaviecká keramika zdobit barevnými razítky nejčastěji ve tvaru koleček, teček, pavích ok a jetelových lístků. Dominují barvy jako kobaltová modř, zelená, hnědá a okrová. Tento způsob zdobení přetrvává až do doby II. světové války.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V roce 1897 byla v Boleslawci založena keramická odborná škola, což se později ukázálo jako zásadní přínos pro rozvoj tohoto odvětví v oblasti. Ředitelem byl jmenován Dr. Wilhelm Pukall z Berlína. Škola kromě vzdělávací činnosti, podporovala zavádění nových metod výroby. Tyto změny se týkaly celého výrobního procesu. Změnilo se složení i zpracovávání vstupní suroviny. Tvary se začaly odlévat do sádrových forem, čímž bylo dosaženo identických rozměrů jednotlivých kusů s dokonalejším a hladkým povrchem. Díky novým konstrukcím pecí se zlepšil i proces výpalu, objevily se nové způsoby zdobení a glazování. K těm kteří se do spolupráce se školou nejaktivněji zapojovaly, patřily závody Reinhold a Paul und Sohn, na jejichž základech vznikly po válce současné podniky. Výsledkem těchto změn byly výrobky výrazně vyšší kvality, konkurenceschopnosti a umělecké úrovně.

Do roku 1939 fungovalo v Boleslawci kolem dvaceti keramických dílen, které kromě stolního nádobí vyráběly i kameninové roury, nádoby pro chemický průmysl a architektonické prvky. Další rozvoj byl přerušen II. světovou válkou, během které bylo město částečně zničeno a keramické dílny byly zdevastovány.

Po válce byl k obnově keramického průmyslu v oblasti povolán Tadeusz Szafran, profesor umělecké školy v Krakově. Už v roce 1946 byla ve znovuotevřeném Reinholdově závodě vypálena první nádoba. V roce 1949 pak byla obnovena výroba i v dřívějším závodě “Paul und Sohn”, který před válkou vyráběl uměleckou keramiku. Na jeho základě vzniká o rok později družstvo “Ceramika Artystyczna”. Umělecký patronát nad ním od počátku převzali významní umělci působící na vysoké škole výtvarných umění ve Wroclavi. Absolventi této školy se pak v pozdělších letech stali v “Ceramice Artystyczne” významnými uměleckými a vedoucími pracovníky.